Knihy - jednota textu a ilustrací - osobní názory

Posted Srpen 9th, 2014 by pansymarie-umeni.eblog.cz

V souvislosti s tím, jak jsem nedávno vypracovávala znalecký posudek na obraz Bohumíra Matala a dotkla jsem se pojmu „STYL BRUSEL“ a poté se mi dostal do rukou další svazek Nejlepšího světového čtení s příběhem anglické autorky, kde svou hrdinku bez jejího vědomí vhodila do prostředí let padesátých, jsem si uvědomila jeden specifický fenomén naší kultury, pro ostatní svět zřejmě obtížně pochopitelný, jestli vůbec povšimnutý. Mně samotné trvalo chvíli, než jsem si uvědomila tento rozdíl naší kultury.

Jedná se o prvotinu anglické spisovatelky Sharon Griffiths, která je v podstatě přibližně shodného věku se mnou. Narodila se tedy v první polovině 50. let a v 50. letech prožila své dětství, vystudovala angličtinu a byla zaměstnaná v BBC jako sekretářka v rádiu Oxford, vychovala děti a dočkala se vnoučat a dala se do psaní.

Ještě dříve než jsem přečetla její text, tak mne udeřily do očí ilustrace, které mne velmi rozčílily. Jednak to je nejspíš přebal knihy a jednak ilustrace uvnitř. Výrazný je především design na knižním přebalu s ukázkami tvarů dobového nábytku – a rozhodně to není ono, co si u nás představujeme pod nábytkem 50. let, nýbrž až to, co chápeme jako moderní, co přišlo až s přelomem 60. let. Rovněž i další ilustrace přinášejí např. módu oblečení, kterou znám až ze 60. let – onen ohrnutý šálový límec kabátu aj. Bratr mi s bohorodým nadhledem člověka, kterého věci kultury a umění nechávají chladným, oponoval, že to je přeci blízko, že 50. a 60. léta nejsou takový rozdíl. Ale pro naši kulturu to byl obrovský zlom, předěl, který právě přinesla výstava EXPO 58. V první chvíli jsem se zhrozila a utvrzovala jsem se v tom, jak je důležité, když si autor své texty sám ilustruje, že tam nemůže dojít k takovému nepochopení ilustrátora – mám v tomto smyslu vždy před očima bratry Čapky, kteří si své texty sami ilustrovali a sama to tak rovněž dělám a asi špatně bych se ztotožnila s ilustracemi někoho jiného.

Teprve poté jsem si uvědomila, že v Anglii v 50. letech asi nepanoval ruský klasicismus, který dával u nás rovné fortelné formy nádobí, nábytku a panelákům dodával pilastry a pásy triglyfů a metop pod střechou. Rodiče si v polovině 50. let pořizovali výbavu a nábytek do svého prvního samostatného bytu v paneláku na sídlišti, takže tento vkus jsem prožívala. Ostatně zachované kusy jsme nyní přestěhovali i do svého domu jako ukázky designu své doby. Anglický ilustrátor tedy evidentně dobře znal, co ilustroval a zachytil, jak jinde se vyvíjel design, který jsme přijali až po Expu 58 na konci 50. let a pak zejména v 60. letech.

Anglická spisovatelka by jistě byla velmi překvapena našimi padesátými lety. Ty anglické považovala za neuvěřitelně archaické, co by pak řekla těm našim – mohlo by to být zajímavé.

Vždy od nejranějšího dětství jsem měla ráda knihy zejména pro jejich ilustrace. Jako dítě jsem věděla, kde v jaké knížce je jaká ilustrace a prohlížení knížek doma pro mne znamenalo největší pohodu. Autory ilustrací také často byli vynikající malíři, kteří neměli potřebu rozlišovat tzv. vysoké umění a opovrhovat ilustrátorskou tvorbou. Měla jsem ráda ilustrace různých malířů – ilustrace různého druhu a třeba když v současné době jsem měla problémy s různými četnými platbami, hned jsem měla před očima Věž pro dlužníky od Vlastimila Rady z jeho ilustrací Pickwickovců.

Rozhodně nesdílím názor své někdejší dobré známé, kterou velmi urazilo, když ji ve Slovníku československých výtvarných umělců popletli jejího otce – vycházeli ze znění jejího příjmení, které je však vyvdané a uvedli, že je dcerou významného českého ilustrátora a autora animovaných filmů. Když si stěžovala, tak jí odpověděli, že možná by za tuto záměnu mohla být ráda, že tento ilustrátor a animátor byl dle nich významnější, než její otec – malíř. To ji nesmírně urazilo, že není dcerou nějakého ilustrátora. Shodou okolností jí jako otce přiřkli přítele mé kdysi nejlepší kamarádky. Ta však byla provdaná za člena z jedné známé rodiny malířů české moderny, který však pouze z dané rodiny pocházel, nesl její příjmení, ale s uměním jinak neměl nic společného. Vůbec jeho kvality nedosahovaly její úrovně a nejspíš ji okouzlila právě ta příbuzenská spojitost s významnými malíři. Partnerská nerovnost ji však nakonec stála život. Až k takovým koncům vedou ústupky a přivírání očí pod dojmem úcty k příbuzným významných umělců – ač to byli tvůrci „vysokého umění“ a nikoliv „pouze ilustrátoři“. Ostatně v České společnosti Sherlocka Holmese, kde z Asociace autorů detektivek znají mé povídky a ilustrace – o mne na svém webu píší, že jsem umělecká historička, ilustrátorka a spisovatelka – přesně v tomto pořadí.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Comments are closed.