• Ostatní 09.08.2014 No Comments

    titul titul-detail ilustrace12 ilustrace2-detail

    V souvislosti s tím, jak jsem nedávno vypracovávala znalecký posudek na obraz Bohumíra Matala a dotkla jsem se pojmu „STYL BRUSEL“ a poté se mi dostal do rukou další svazek Nejlepšího světového čtení s příběhem anglické autorky, kde svou hrdinku bez jejího vědomí vhodila do prostředí let padesátých, jsem si uvědomila jeden specifický fenomén naší kultury, pro ostatní svět zřejmě obtížně pochopitelný, jestli vůbec povšimnutý. Mně samotné trvalo chvíli, než jsem si uvědomila tento rozdíl naší kultury.

    Jedná se o prvotinu anglické spisovatelky Sharon Griffiths, která je v podstatě přibližně shodného věku se mnou. Narodila se tedy v první polovině 50. let a v 50. letech prožila své dětství, vystudovala angličtinu a byla zaměstnaná v BBC jako sekretářka v rádiu Oxford, vychovala děti a dočkala se vnoučat a dala se do psaní.

    Ještě dříve než jsem přečetla její text, tak mne udeřily do očí ilustrace, které mne velmi rozčílily. Jednak to je nejspíš přebal knihy a jednak ilustrace uvnitř. Výrazný je především design na knižním přebalu s ukázkami tvarů dobového nábytku – a rozhodně to není ono, co si u nás představujeme pod nábytkem 50. let, nýbrž až to, co chápeme jako moderní, co přišlo až s přelomem 60. let. Rovněž i další ilustrace přinášejí např. módu oblečení, kterou znám až ze 60. let – onen ohrnutý šálový límec kabátu aj. Bratr mi s bohorodým nadhledem člověka, kterého věci kultury a umění nechávají chladným, oponoval, že to je přeci blízko, že 50. a 60. léta nejsou takový rozdíl. Ale pro naši kulturu to byl obrovský zlom, předěl, který právě přinesla výstava EXPO 58. V první chvíli jsem se zhrozila a utvrzovala jsem se v tom, jak je důležité, když si autor své texty sám ilustruje, že tam nemůže dojít k takovému nepochopení ilustrátora – mám v tomto smyslu vždy před očima bratry Čapky, kteří si své texty sami ilustrovali a sama to tak rovněž dělám a asi špatně bych se ztotožnila s ilustracemi někoho jiného.

    Teprve poté jsem si uvědomila, že v Anglii v 50. letech asi nepanoval ruský klasicismus, který dával u nás rovné fortelné formy nádobí, nábytku a panelákům dodával pilastry a pásy triglyfů a metop pod střechou. Rodiče si v polovině 50. let pořizovali výbavu a nábytek do svého prvního samostatného bytu v paneláku na sídlišti, takže tento vkus jsem prožívala. Ostatně zachované kusy jsme nyní přestěhovali i do svého domu jako ukázky designu své doby. Anglický ilustrátor tedy evidentně dobře znal, co ilustroval a zachytil, jak jinde se vyvíjel design, který jsme přijali až po Expu 58 na konci 50. let a pak zejména v 60. letech.

    Anglická spisovatelka by jistě byla velmi překvapena našimi padesátými lety. Ty anglické považovala za neuvěřitelně archaické, co by pak řekla těm našim – mohlo by to být zajímavé.

    Vždy od nejranějšího dětství jsem měla ráda knihy zejména pro jejich ilustrace. Jako dítě jsem věděla, kde v jaké knížce je jaká ilustrace a prohlížení knížek doma pro mne znamenalo největší pohodu. Autory ilustrací také často byli vynikající malíři, kteří neměli potřebu rozlišovat tzv. vysoké umění a opovrhovat ilustrátorskou tvorbou. Měla jsem ráda ilustrace různých malířů – ilustrace různého druhu a třeba když v současné době jsem měla problémy s různými četnými platbami, hned jsem měla před očima Věž pro dlužníky od Vlastimila Rady z jeho ilustrací Pickwickovců.

    Rozhodně nesdílím názor své někdejší dobré známé, kterou velmi urazilo, když ji ve Slovníku československých výtvarných umělců popletli jejího otce – vycházeli ze znění jejího příjmení, které je však vyvdané a uvedli, že je dcerou významného českého ilustrátora a autora animovaných filmů. Když si stěžovala, tak jí odpověděli, že možná by za tuto záměnu mohla být ráda, že tento ilustrátor a animátor byl dle nich významnější, než její otec – malíř. To ji nesmírně urazilo, že není dcerou nějakého ilustrátora. Shodou okolností jí jako otce přiřkli přítele mé kdysi nejlepší kamarádky. Ta však byla provdaná za člena z jedné známé rodiny malířů české moderny, který však pouze z dané rodiny pocházel, nesl její příjmení, ale s uměním jinak neměl nic společného. Vůbec jeho kvality nedosahovaly její úrovně a nejspíš ji okouzlila právě ta příbuzenská spojitost s významnými malíři. Partnerská nerovnost ji však nakonec stála život. Až k takovým koncům vedou ústupky a přivírání očí pod dojmem úcty k příbuzným významných umělců – ač to byli tvůrci „vysokého umění“ a nikoliv „pouze ilustrátoři“. Ostatně v České společnosti Sherlocka Holmese, kde z Asociace autorů detektivek znají mé povídky a ilustrace – o mne na svém webu píší, že jsem umělecká historička, ilustrátorka a spisovatelka – přesně v tomto pořadí.

  • Ostatní 09.08.2014 No Comments

    Bohumír Matal se narodil 13.1.1922 v Brně a zemřel 7.7.1988 v Prudké u Doubravníku (u Tišnova).

    V letech 1937 – 1941 studoval Školu uměleckých řemesel v Brně. Byl členem různých uměleckých seskupení, z čehož je patrná jeho společenská zaangažovanost, přestože průběhem života se setkával s množstvím persekucí – za války pobýval v koncentračním táboře a za minulého režimu pak rovněž jako nežádoucí nemohl vystavovat.


    Od 40. let maloval současné moderní město s jeho životem, zadní nádvorní strany činžáků, kde často bylo na balkóně odložené kolo – bicykl, jak nejspíš malíř sám své kolo odkládal, neboť byl vášnivým cyklistou.

    Během svého života byl v Brně tak trochu stranou a jeho jméno nebylo až tak známé, protože ideologicky příliš nevyhovoval, ale v poslední době je stále více objevovaný a doceňovaný. S odstupem doby se stává zjevným fakt, že Matal svým uměním zcela vystihoval svou dobu a její problémy. To bylo možné také až po odeznění vládnoucího názoru socialistického realismu, který samozřejmě nemohl přijmout Matalův estetický názor a deformované formy.

    Matalovi vyšlo vstříc společenské uvolnění v 60. letech, avšak následná normalizace znamenala prudký krok zpět. A tehdy se Matal rozhodl opustit rodné velkoměstské Brno a přesídlit na venkov, kde by mohl nerušeně pracovat dál. Zakoupil si polorozpadlý mlýn v Prudké u Doubravníka. Sám vlastníma rukama si jej přebudoval pro své obývání a práci. Přicházela tam za ním spousta jeho přátel a mlýn v Prudké se stal určitým kulturním centrem.

    Jedním ze základních Matalových témat bylo již výše zmíněné město a člověk v něm, ryze civilizační námět koexistence člověka a města, začlenění lidské existence do konglomerátu města. Zde se trochu setkával se snahami jiného českého malíře – Františka Hudečka.

    Dalším okruhem námětů byl jakýsi robotický svět, člověk rozčleněný do spousty plošek a přecházející v umělé monstrum. Ve zpracovávání tohoto tématu se leckdy dost setkával s tvorbou jiného svého současníka – Františka Grosse.

    Později se Matal dostával dál ke geometrické abstrakci, k níž se blíží i jeho v jádru figurální náměty Ptačích herců či Hlavy aj.

    Takovým zcela osobním okruhem námětů u Matala byl bicykl a vše s ním spojené. Samozřejmě, že do tvorby musí vstoupit zájem autora, to čím se rád zabývá, co má v hlavě – a tím u Matala zejména v ranějším období do r. 1960 byl bicykl. Maloval skupiny cyklistů či spíše cyklistických závodníku před startem, ale pak i během jízdy, kdy mu šlo o zachycení pohybu.

    Co do stylu malby užité formy v Matalových obrazech zcela přesně vystihují estetiku své doby, takže styl jeho malby můžeme přirovnat k tomu, co ve veškeré kultuře r. 1959 a po něm v 60. a 70. letech označujeme STYL BRUSEL, jak vznikl v našich podmínkách při příležitosti účasti našeho pavilónu na EXPU 58, kdy v situaci určitého kulturního uvolnění se naše kultura vyvázala z přísných regulí socialistického realismu. Matal tento styl především užitého umění a designu převedl do malby. Realistické formy rozštěpil do drobných plošek a do zobrazení vnesl dynamiku. V rámci českého umění byla vytvořena specifická česká alternativa toho, kam se umění ubíralo již delší dobu jinde ve světě. Z důvodu, že vše u nás počalo úspěchem českého pavilónu na výstavě EXPO 58 v Bruselu, je tento směr u nás označován jako STYL BRUSEL.

    A zdá se, že i docenění tvorby Bohumíra Matala přišlo dříve ze zahraničí. Manželé Hascoe si do své zvlášť výběrové sbírky českého moderního umění zakoupili hned neobyčejně rozměrnou ukázku tvorby Bohumíra Matala, snad zásadnější než od jiných v té době u nás mnohem uznávanějších autorů. Tuto výjimečnou sbírku českého moderního umění shromáždili manželé Norman Hascoe, autor stovky registrovaných patentů v oblasti materiálů pro polovodiče, který zemřel v r. 2007 a jeho manželka – biochemička Suzanne, která zemřela v r. 2010. Poté londýnská Sotheby´s 13.6.2011 tuto sbírku rozprodávala. A tím vyšlo najevo, jaké skvosty zahrnovala. A nejspíš právě tento okamžik se stal předělem v docenění Matalovy tvorby – když se ukázalo, jak závažný Matalův obraz sbírka obsahovala a za jak vysokou cenu byl v Londýně prodán.


    Je možné sestavit přesnou vývojovou řadu námětu Matalových Cyklistů.

    Při sestavování této vývojové linie, jak jsou ukázky připojeny v přílohách, jsem se setkala s řešením problému, že dva různé aukční domy jinak přečetly datum na témže Matalově obraze Cyklistů – jedna aukční síň obraz zařadila do r. 1952 a druhá do r. 1957. Hledala jsem proto příklady pro porovnání, který z daných dvou roků je správný – ostatně jedno z dat je pouze dva roky vzdálené od data vzniku tohoto obrazu. Nejprve jsem našla vyobrazení ženy v interiéru, kde je použito stejného zvýrazňování obrysů bílými odlesky jako právě na onom obraze, jednou datovaném rokem 1952 a podruhé 1957. Vyobrazení ženy je datováno 1952. Dále jsem našla reprodukci obrazu, i když jen černobílou, zachycující skupinu cyklistů v úplně shodné kompozici jako na onom obraze, pouze ještě s drobnými rozdíly pohybu rukou apod. A opět se jedná o obraz datovaný rokem 1952. Takže datum dva roky před vznikem našeho obrazu je správné. Odlesky bílých světel po obvodu postav jsou ještě výraznější, na našem obraze zůstaly, ale již v zmenšené intenzitě.

    Našla jsem doložila vývojovou řadu Matalových Cyklistů od r. 1946. V r. 1946 a 1947 jsou postavy cyklistů odvážně stylizované, připomínají pomocné panáčky pro výtvarníky, jimiž si mohou nastavit určitou polohu lidského těla a ji studovat. Od r. 1952, tj. i v našem případě pak sledujeme zobrazení celkem reálných postav cyklistů. V r. 1952 je za nimi dokonce naznačeno reálné prostředí, stejně i v r. 1953, kdežto u našeho obrazu z r. 1954 již je pozadí potlačené, stejně jako i na jiném obraze z r. 1954 – vše viz přílohy.

    Zcela další významný krok v zobrazení daného námětu se udál právě poznáním toho, jaké nové možnosti přinesl konec 50. let s tzv. STYLEM BRUSEL, v námětu Spurt, kde v r. 1959 rozložením kruhových kol do míhajících se plošek Matal zobrazil pohyb.

    1946-19471952 matal1952 1954 1959

  • Ostatní 05.08.2014 No Comments

    1930-3511930-35b

    Josef Čapek se narodil 23.3.1887 v Hronově jako druhé, celkově pak prostřední dítě lékaře MUDr. Antonína Čapka a jeho manželky Boženy Čapkové, tj. po starší sestře Heleně, narozené 1886 a po něm se narodil ještě v r. 1890 nejmladší Karel.

    Žil ve velmi dramatickém období boje o národní kulturu, jemuž svůj život plně zasvětil v období první republiky, kdy se u obou bratří Čapků v jejich domě a na zahradě v ulici bratří Čapků v Praze 10 scházeli tzv. Pátečníci, mezi nimiž nechyběl prezident T.G.Masaryk a další nejvýznamnější osobnosti. To byla otevřená doba, kdy mohli bratři Čapkové své myšlenky uplatnit a byli vyslyšeni. Ovšem narodil se v době národu nepřátelského mocnářství rakousko-uherského a zemřel zase v době tzv. Třetí říše, rovněž usilující zničit český národ a tomu sám doslova v posledních zřejmě tak 14ti dnech padl za oběť – je nutné psát „zřejmě“, protože ani není známé přesné datum úmrtí Josefa Čapka ani jeho hrob.

    Bratři Čapkové se narodili do lékařské rodiny, která jim poskytla intelektuálně hodnotné prostředí. Je však pozoruhodné, že oba projevovali výtvarné nadání a především hluboký zájem o výtvarné umění. Každý z nich pak volil odlišnou cestu svého vzdělání – zatímco „rukodělněji“ zaměřený Josef nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu a studoval praktickou malbu, intelektuálněji zaměřený Karel studoval dějiny umění na Filosofické fakultě. Přes tuto rozdílnou cestu studia se však oba bratři setkávali u společné práce – oba psali beletrii, oba ilustrovali knížky a věnovali se i volné malbě, až časem pak – nejspíš hlavně kvůli tomu, že nelze stihnout vše a všemu dát zodpovědně to, co by se patřilo, začal se Josef víc věnovat malbě a Karel literatuře. Nepochybně jejich vzájemná blízkost – jak lidská, tak i profesní, je měla k tomu, že si zařídili i společné bydlení – přesněji každý svou polovinu společné vily ve vilové čtvrti na rozhraní pražských Vinohrad a Vršovic. A i v tom byl Josef ten praktičtější a iniciativnější – možná i proto, že malíř potřebuje mít prostorné zázemí pro svou tvorbu, na rozdíl od literáta. Karel by se k tak významnému kroku asi neodhodlal.

    Nejranější dětství Josef Čapek strávil s rodiči a sourozenci v lázeňském domě v Malých Svatoňovicích u Trutnova a roku 1890 se pak rodina přestěhovala do Úpice u Trutnova, kde v r. 1892-97 navštěvoval obecnou a v l. 1897-1902 měšťanskou školu. Poté studoval dvouletou odbornou školu tkalcovskou ve Vrchlabí a po jejím absolvování v r. 1903 pracoval rok jako dělník v úpické továrně F.M.Oberlandera.

    Na podzim 1904 pak Josef Čapek odešel natrvalo do Prahy, kde studoval Uměleckoprůmyslovou školu. Tam se seznámil i s další studentkou školy – Jarmilou Pospíšilovou, dcerou známého nakladatele Jaroslava Pospíšila z Hradce Králové – a ta se pak stala Čapkovou manželkou a prožila s ním celý život.

    Po absolvování Uměleckoprůmyslové školy odjel do Paříže, kde navštěvoval Academii Colarossi a dále shlédl různé výstavy. V Trocadéru objevil umění přírodních národů – domorodé umění Afriky a Oceánie

    Domů z cest se bratři vrátili v r. 1911. První obrazy Josef Čapek vystavil v r. 1912, kdy byl již známý jako literát a novinář – psal recenze k výstavám, publikoval drobné prózy. Od r. 1913 se pak prudce začala vyvíjet Čapkova výtvarná tvorba. Tehdy v českém uměleckém dění vrcholily rozpory mezi starším tradičním pojetím a novými vlivy a Josef Čapek stál právě na špici nového dění. Tehdy skupina progresivních výtvarníků vystoupila z Mánesa a založila Skupinu výtvarných umělců, pak ovšem opět se do Mánesa vrátili a poté se Josef Čapek stal členem nově založené skupiny Tvrdošíjní.

    Tematicky se pak Čapkova výtvarná tvorba stejně jako jeho tvorba v ostatních uměleckých oblastech, úzce dotýkala světového dění, národnostních otázek a podobných závažných témat, takže s nástupem nacismu byl samozřejmě jedním z prvních objektů zájmů gestapa. 1.září 1939 byl v Želivci u Humpolce zatčen gestapem a uvězněn, 9. září byl převezen do koncentračního tábora Dachau u Mnichova a odtud 26.září do Buchenwaldu, kde byl vězněn dva a půl roku. Od roku 1941 byl přidělen do malířské a písmomalířské dílny, kde maloval rodokmeny esesáků – např. spolu s Emilem Fillou. 26. června 1942 byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde opět pracoval v malířské dílně. Tajně tam překládal anglickou, španělskou a norskou poezii a v prosinci 1942 vytvořil rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem. Vytvářel drobné kresby a jeho díla kolovala. 25.února 1945 byl převezen do vyhlazovacího tábora v Bergen-Belsenu, kde vypukla tyfová epidemie. Podle některých svědectví byl ještě 13. dubna naživu. Zemřel krátce před osvobozením, datum jeho smrti ani hrob neznáme.

    Ve 30. letech se staly Čapkovým oblíbeným námětem děti. Vypracoval se k dokonalému zjednodušení tvaru do své osobité stylizace. Nejčastěji maloval děti ve formě dvou kuliček – těla a hlavy, s rukama a nohama. Hlavy pak často kryly čepičky – vesměs ve shodné barvě jako oblečení té které postavičky. Děti bývaly malované v krajině při svých typických činnostech. Když zvážíme dobu 30. let 20. století – jednalo se o velmi odvážnou malířkou zkratku. K malbě takových námětů byl Josef Čapek jistě přiveden i tím, že on sám prožíval výchovu své dcery Aleny. Ta se pak provdala za lékaře MUDr. Dostála a s ním nadále po svých rodičích obývala polovinu vinohradské vily. Rovněž měli dceru – Kateřinu, kterou šlo potkávat ve studovně knihovny Uměleckoprůmyslového muzea, kde snad celý život pracovala a vyhledávala čtenářům požadované knihy.

  • Ostatní 04.08.2014 No Comments

    Antonín Slavíček – obecně uznávaný zakladatel české moderní malby, se narodil 16. 5. 1870 v Praze a pozoruhodná je skutečnost, že jeho nejvýznamnější životní data jsou vždy takto zaokrouhlená – narození a úmrtí na desetiletí, ale narození syna Jana dokonce na století. Jej pak ve výročí 10. narození učinil sirotkem, aby se poté za dalších pět let stal podruhé sirotkem i po otčímovi, jímž se jeho život spojil s rodinou Masaryků.

    Antonín se narodil do rodiny úředníka pražské vysoké školy, měl staršího bratra a dvě sestry, avšak bratr i s matkou brzy zemřeli. Od raného dětství projevoval výtvarné nadání, které pak se v 16ti letech rozhodl dále rozvíjet a nastoupit tuto životní dráhu. Napřed studoval u malíře Emila J. Lauffra a poté již hned se shledal s úspěchem při reprodukování své tvorby ve Zlaté Praze. Domníval se, že tento úspěch by mu mohl pomoct při přijetí ke studiu malířství v Mnichově. Tam však neuspěl a vrátil se zpět, aby se nechal zapsat na pražskou akademii v r. 1887 do krajinářské speciálky Julia Mařáka. Tam se vbrzku projevil jako nejnadanější žák. Jan Kaván tehdy byl nejsnaživějším, nejpilnějším žákem, avšak svou tvorbu držící stále ve starší tradici, pokrok projevující pouze určitým větším uvolněním rukopisu, ale nepřicházející s tak radikálním osvobozením malby od starších principů jako Slavíček. Julius Mařák rozpoznal význam svého nadaného žáka, a když v létě 1899 onemocněl, určil Slavíčka zastupováním ve vedení své školy. V tomto místě sice Slavíček setrval ještě celý semestr po Mařákově smrti dne 8.10.1899, avšak nevyhovoval ani pražskému profesorskému sboru, tak ani vídeňskému ministerstvu, kterým připadal příliš revoluční ve svém pojetí umění, příliš bořící tradice tradiční výuky. Proto s ním přerušili spolupráci a na jeho místo do čela krajinářské školy pražské akademie povolali Rudolfa z Ottenfeldů. To vzbudilo velkou nevoli u řady pokrokových žáků této školy, někteří proto z akademie i odešli a pokračovali v soukromém studiu u svého idolu – Antonína Slavíčka.

    Velký význam pro Slavíčka měl i jeho soukromý život, oženil se s Bohumilou, rozenou Brynychovou (1876-1962) a v r. 1900 se jim narodil syn Jan, který se stal rovněž významným malířem. Tím, že Antonín Slavíček zemřel již v nedožitých 40ti letech, učinil 10tiletého syna sirotkem. Bojoval vytrvale s nepřízní zdraví, znesnadňující mu tvořit tak, jakou měl představu. Napřed si v r. 1909 v Chorvatsku zlomil ruku a během zotavování přišla hlavní rána – 10.8.1909 byl při koupání ve Zdobnici zasažen mrtvicí. Stále se nevzdával a chtěl malovat. Pokoušel se malovat levou rukou nebo si přivazoval štětec k nehybné pravé ruce, ale s výsledky byl nespokojen. Až tento boj ukončil 1.2.1910 tím, že se zastřelil.

    Zůstala zde vdova se svým 10tiletým synem. Oporou jí byli manželovi kolegové a 20.8.1910 se za jednoho z nich provdala – byl to o deset let mladší kolega prvního manžela – rovněž malíř Herbert Masaryk, kterým se rod Slavíčků dostal do přízně budoucího prvního českého prezidenta TGM. Herbert byl jeho synem, avšak vzniku republiky a zvolení otce prezidentem se ani nedočkal, neboť pouhých 5 let po sňatku zemřel a vdovu tak vbrzku učinil dvojnásobnou vdovou a Jana Slavíčka již v pouhých 15ti letech dvojnásobným sirotkem. Nicméně vdova pak žila ještě velmi dlouho, oba manžely dlouho přežila – až do r. 1962, svých 86ti let.

    Zprvu s Mařákovou školou si Slavíček zvykl malovat v okolí Okoře, kam profesor Mařák vodil malovat své žáky do plenéru po vzoru francouzské barbizonské školy.

    Poté Slavíčkovi učaroval drsný kraj Vysočiny, který se stal předmětem jeho zobrazování a vznikly tam známé obrazy s námětem Kameniček, které se staly přímo pojmem ve vývoji moderní české krajinomalby. Slavíček v nich zachycoval atmosféru s různým slunečným osvětlením, jak s tím přišli francouzští impresionisté.

    Jinak ale celý život malíř v podstatě žil v Praze, takže Praha se nutně musela stát námětem jeho tvorby. Především v období 1905/1906 maloval pražská zákoutí Starého Města, židovského Josefova – na nějž se soustředil, protože rychle měnilo svou podobu v rámci rozsáhlé asanace. Námětem těchto obrazů jsou starobylé pražské domy, ulice oživené figurální stafáží, vše je však naznačené pouze skvrnami, detailně nevykreslované, takže je podána především celková atmosféra jako základní cíl zobrazení.57866-gallery1-ydjll

    Obrovský význam i pro Antonína Slavíčka a jeho tvorbu měla výstava děl Eduarda Muncha v pavilónu Mánesa pod Petřínem v r. 1905. Současníci popisují, jak mladý muž tenkrát pobíhal od obrazu k obrazu a byl celý unesený tím novým, co viděl. Nekonvenční norský malíř přišel se silným expresivním vyjádřením lidských pocitů pomocí nemíšených ostrých barev, pokládaných v plochách, tedy s malířským rukopisem zcela odlišným od drobných skvrn francouzských impresionistů. Byla to cesta k nástupu fauvismu a u nás skupiny Osma, která se dva roky po Munchově výstavě ustanovila na svém prvním společném veřejném vystoupení.

    Sice se Slavíček velmi obdivoval Munchovu přínosu, ale spíš pokračoval ve své nastoupené cestě a v r. 1907 a 1908 realizoval projekty, ovlivněné hlavně tvorbou Moneta či Renoira – byla to jak malba průčelí svatovítské katedrály, tak pohledy na Prahu – Praha z Letné či od Ládví. chram-svvita-1908 antonin-slavicek-pohled-s-1908

    Munchův vliv můžeme sledovat spíše v expresivní změně skvrn, měnících se ze stejnoměrnějších drobnějších dotyků štětcem v expresivně různě protažené útvary, někdy dost robustní, což je sledovatelné např. v námětu ze zahradní restaurace – Ve Stromovce z r. 1907.  v-zahradni-restauraci-ve-stromovce-1907

    Skvrnami malovanými pražskými motivy k nám Slavíček přinesl to, čemu se jiní nevěnovali. Přínos techniky francouzských impresionistů je přičítán hlavní měrou Václavu Radimského. Ale jeho tvorba byla úzce zaměřená a byl vyloženě krajinářem. Podíváme-li se na tvorbu předních francouzských impresionistů, byla jejich tvorba často mnohem šířeji založena – setkávali se u Barbizonu při plenérové krajinomalbě, avšak žili jinak převážně v Paříži a zachycení velkoměsta s jeho společenských ruchem je přitahovalo. A tím je jim Slavíček blízký. Rovněž i jeho tvorba je podobně široce zaměřena – zejména v Kameničkách na Vysočině zobrazoval svéráznou českou krajinu, drsnou, nepříliš úrodnou, ošlehanou větrem, ale jinak žil vesměs v Praze a ta se svými zákoutími se stala předmětem jeho výtvarného zpracování.

    V námětu svatovítské katedrály se pak velmi výrazně přiblížil snahách zakladatele francouzského impresionismu Clauda Moneta a zachycení průčelí francouzských katedrál v různou denní dobu, jak na krajkoví gotických výzdobných prvků dopadá sluneční světlo. Zdroj Slavíčkovy inspirace je zřejmý, což je přirozené, žádné umění nemůže vznikat ve vzduchoprázdnu, vždy vzniká na základě podnětů zvenčí. A jedině tak může být lidmi pochopeno, musí být vysledovatelná linie vzniku.

    Detailní pražská zákoutí podával Slavíček komorním způsobem, s převahou zemitých hnědí, které lidské oko vnímá při pohledu zblízka. Pokud se v pozadí otevírá pohled na vzdálenější motiv, se setkáváme s uplatněním namodralých tónů, evokujících průchod pohledu přes vrstvu atmosféry. V podstatě je to i určitý návrat k inspiraci nizozemskou a poté holandskou krajinomalbou 17. století, dělící striktně krajinu do tří horizontálních pásů – hnědé v popředí, střední zelené a modré v pozadí. Již tehdy malíři zaváděli do krajinomalby vedle renesanční úběžníkové perspektivy i perspektivu atmosférickou, když si všimli, že lidské oko vidí předměty v různé vzdálenosti odlišně, jak pohled prochází vrstvami atmosféry.

    V tvorbě pražských zákoutí Slavíček rozvinul malbu skvrnou, s níž přišli právě francouzští impresionisté v 70. letech 19. století – a tím osvobodili malířství ze sepjetí dřívějších názorů, do té doby tvrdě od malířství požadované dokonalé zobrazivosti dle principů renesanční úběžníkové perspektivy.

    V pražských zákoutích, malovaných zejména od r. 1905, Slavíček rozvinul malbu skvrnou, s níž přišli právě francouzští impresionisté v 70. letech 19. století – a tím osvobodili malířství ze sepjetí dřívějších názorů, do té doby tvrdě od malířství požadované dokonalé zobrazivosti dle principů renesanční úběžníkové perspektivy. Obrazy musely podávat co nejdokonaleji lidským okem viděné, což však se ukázalo být umělou konstrukcí, protože lidské oko vše vnímá jinak, ne takto stoprocentně, neměnně.

    Francouzští impresionisté také přišli s větším uplatněním modré barvy, které dali významné místo ve vyjádření průchodu pohledu atmosférou a tím vnesli do obrazu způsob zobrazení hloubky a vzdálenosti. Modrou barvu takto upřednostnil již Paul Cézanne, kterého považují francouzští impresionisté za svého otce, předchůdce. August Renoir na tento princip navázal a modř uplatňoval i v popředí pařížských výjevů, užíval ji v zdůraznění obrysů namísto černí.

    Rovněž Slavíček začal hojně užívat modří ke zdůraznění atmosféry zejména pak u svých celkovějších pohledů na Prahu – Praha z Letné či Pohled od Ládví. Tyto panoramatické pohledy maloval zejména v letech 1907 a 1908. V tom pak později na něj navázal i syn Jan, který k malbě panoramatických pohledů na Prahu využíval zejména okna ve svém ateliéru v zadním traktu Hrzánského paláce na Hradčanech. I Jan Slavíček uplatňoval v těchto panoramatických pražských pohledech výrazně modrou barvu. Ostatně byl to fenomén doby a někteří další malíři modř povýšily vůbec na základní prvek svých obrazů. O tom se traduje vtip, že se kolega ptal Slavíčka, jestli viděl už nejnovější obrazy Václava Špály a ten mu odpověděl, že netušil, že tu modrou barvu, co mu namíchal, použije všechnu na jeden obraz.

    V celkovějších pohledech na Prahu Antonína Slavíčka pak shledáváme určitou inspiraci pařížskými náměty Augusta Renoira – např. Pont Neuf z r. 1872. renoir-the-pont-neuf-parisOvšem můžeme sledovat ten rozdíl, že Renoir se víc ještě věnoval vykreslování jednotlivých postav – sice ne zcela portrétním, avšak se zachycením oblečení apod. – pročež potřeboval určité setrvání v čase, aby měl čas jednotlivosti zachytit. Je známé, že k tomu využíval bratra, který chodil mezi lidmi a ptal se jich na čas, aby je pozastavil a tím dal bratrovi čas k malbě. Na daném obraze je tento bratr malíře dokonce dvakrát namalován jako pán se slamákem na hlavě. Oproti tomu Slavíček se takto jednotlivých postavám nevěnoval, jsou zachyceny jako skvrny v celkovém výjevu, o nějž mu šlo. Slavíčkovy šlo o zachycení jedinečné atmosféry místa, nikoliv o namalování hezkého obrazu s dobovým oblečením figurantů.

    marianske-namesti-1906 platnerska-ulice-1906 05-trhusvatehohavla marold-vajecny-trh

    Mj. si Slavíček k ztvárnění vybral jeden z typických námětů pražských zákoutí, který malovali i jiní malíři – např. jej vidíme na obraze Vaječný trh od Luďka Marolda z r. 1888 – tj. na obraze přibližně o 20 let či necelých dvacet let starším, malovaným ještě zcela odlišně, zobrazivě, ilustrativně, tak jak to odpovídá charakteru Maroldovy tvorby, tj. tvorby secesního ilustrátora. Jeho malba je lehká, svižná, avšak vedená zcela odlišnými principy. Má své významné místo v rámci vývoje malířství, ale Slavíčkův přínos je převratnější, principiálnější, čemuž i odpovídá jeho označení za zakladatele českého moderního malířství.

    Nelze však opomíjet, že se Slavíček věnoval ve velké míře i malbě zátiší – a to již v rané době 90. let a po celou dobu svého tvůrčího života. V nich sledujeme i výrazné poučení holandským malířstvím 17. století – a i v tom na jeho dílo později navázal syn Jan. Ostatně tvorba malých zátiší se stala útočištěm Antonína Slavíčka i v nejtěžší době, kdy se pokoušel dále tvořit i přes obrovské zdravotní problémy, které mu to ztěžovaly, až téměř znemožňovaly.

  • Ostatní 02.08.2014 No Comments

    Kočky jako inspirace a námět umění
    Co jsem dnes vložila na facebook:
    Ke všem milým dotazům ohledně nejnovější tvorby s námětem koček musím sdělit, že jsem stále odváděna k jiné činnosti a zatím tedy nic aktuálně nového nevzniklo. Je to tedy také trochu dáno tím, že mé vlastní kočičí velké osobnosti všechny již zemřely v neobvykle vysokém věku života, poté co zanechaly za sebou obrovské kulturní stopy na tomto světě - jak ve filmu, tak ve fotografiích v módních časopisech ELLE aj. takže když je nemám tak před očima, tvořím i bez koček - jako současný cyklus Tarot, ale i tam se dají samozřejmě zapojit. V našem domě v Řitce nyní kraluje ještě poslední bratrova kočka Libuška a bratr by nepřipustil, aby k ní přišel někdo nový, když dostane své vybrané lahůdky, nikdo nesmí ani dýchat, aby ji nevyrušil. Ale není to taková silná výjimečná osobnost, jako bylo mých šest stálých - pět bílých a naopak téměř černá Azraelka. Největší herečkou byla Olminka, která se v předvádění přímo vyžívala a sklízela obrovské úspěchy - např. u Francouzů, kteří zde natáčeli velkou hranou reklamu na motivy Jamese Bonda, olminka-v-letadle-jamese-bonda3kde Olminka představovala bílou kočku Bondova protivníka, kterou Bondova přítelkyně unášela letadlem J.Bonda, Olminka měla na krku biriliantový obojek s mikrofilmem a přesně vykonávala složité akce, které si vymysleli a ani nečekali, že by bylo možné, aby to tak krásně bylo provedené. Na prvním fotu je Olminka o přestávce natáčení - při odpočinku v maketě letadla, s modelkou. Ačkoliv to byla má hlavní kočka, na mne zcela závislá, kterou lidé označovali, že jsem to já ve zvířecí podobě - maličká, úhledná, ale velká silná osobnost, tak nejvíc mi schází náš velký Mikoušek - na dalším fotu. velky-mikousek-obrovsky-muzsky2Obrovský silný mužský, o nějž se šlo opřít jako o sloup, gentleman každým coulem. Vyskytl se v mnohém, ale spíš než pro hraní byl vhodný pro focení, protože se nenechal tak snadno manipulovat, ale důstojně stál a pózoval. Kdyžtak se muselo využít, co náhodně udělal - jako to bylo v první reklamě pojišťovny Winterthur, kde zadníma nohama odstrkoval pohovku, na níž spočíval bernardýn. Zpodobení koček spíš nyní využívám ke zkrášlení zahrady v Řitce - mám v úmyslu dělat plastik, pročež mám nakoupené hlíny, ale stále se moc nedostává času. kocka-na-zdi1-m1Zatím jsem na stěnu od sousedů vylepila vyobrazení kočky, které je určené na popelnici, ale to mi přišlo škoda. kocka-na-zdi2-m1Působí iluzionisticky, jak vystupuje ze zdi, někdy se lidé i leknou. A pak nakonec zajímavost od Pabla Picassa - obraz z r. 1941, druhý nejdražší obraz světa, který se vyskytl v prodeji - je to Dora Maar s kočkou,picasso-dora-maar-s-kockou-m1 což byla po dobu téměř deseti let malířova partnerka. Byla to fotografka srbského původu a dost se zasloužila i o vznik fotografické dokumentace vzniku významných Picassových děl. Ovšem její pozice po umělcově boku nebyla jednoduchá, seznámili se v lednu 1936, kdy byl ještě ženatý s ruskou baletkou Olgou Chochlovou, s níž měl syna a právě se mu narodila dcera s Marií-Therese Walter. S tou pak Picasso udržoval kontakt po celý život, protože byla skromně v pozadí a nevymíňovala si jakékoliv výjimečné postavení po boku umělce, jak tomu naopak bylo s Dorou Maar, která situaci těžce snášela a trpěla sebepoškozováním a jinými psychickými problémy. To Picasso nemohl stále vystát, takže se nakonec rozešli a nahradila ji 19tiletá Francoise Gilot,s níž měl později další dvě děti. picasso-dora-maar-s-kockou-detail-m1Jsou dohady, zda kočka na opěradle za sedící Dorou Maar je reálnou kočkou anebo spíš jen symbolem, znázorňujícím právě psychické rozpoložení zobrazené, neboť i její ruce připomínají spíš pařáty s ostrými drápy. Jinak ji pak Picasso maloval ve variantách známých Plačících žen, jasně prezentujících atmosféru mezi oběma. Kočka tedy spíš jako symbol - jak rozpracovávám i v cyklu Koček čarodějek. kocka-carodejka-xxiv Ale pro výraznou formální stylizaci i se symbolickým obsahem mi jako model posloužila již v r. 2001-2002 má Bastedka, která dostala jméno dle egyptské bohyně Basted v podobě kočky. Byla to jemná velmi štíhlá, jakoby porcelánová kočička a obraz nese jméno Basted-egyptské oko nebo také Kočičí mandala a byl v dané době také vytištěn na pohlednicích, na nichž byl velmi rozšířený. basted-egyptske-oko2

  • Ostatní 21.07.2014 No Comments

    Nově nabízím formu komunikace blogem a uvidíme, jak se ukáže tento způsob vhodný. Časem by mohl blog zastat v určité míře obsah různých podstránek mého webu - navíc s výhodou přímé komunikace. Budu se snažit vkládat aktuality a těším se na Vaše zprávy, reakce na obsah mého webu - jak na umění mé vlastní, tak jiné. MP

  • Ostatní 21.07.2014 1 Comment

    Vítej na eBlogu. Toto je tvůj první příspěvek. Můžeš jej upravit nebo vymazat a začít s psaním vlastních příspěvků do blogu!